Forma následuje materiál

Autor: prof. ak. arch. Jiří Pelcl, dr. h. c.

Zamyšlení nad profesí designéra v budoucnosti

Současná situace v designu nábytku a designu obecně je značně liberální, nepřehledná a vyvstává mnoho otázek, na které hledáme odpovědi.

V posledním desetiletí došlo k demokratizaci pohledu na životní styl. Není žádný univerzální návod, jak má vypadat současný design. Nelze říci, že by dominoval určitý styl v designu nebo převládal jediný trend. Existuje vedle sebe jak nábytek realizovaný průmyslovou výrobou velkosériového charakteru, tak výrobky malosériové a limitované edice.

Zvláštní místo zaujímá tvorba s důrazem na řemeslo a autorské experimentální práce distribuované přímo autory nebo prostřednictvím galerií.

Design nábytku přirozeně reaguje na stav a poptávku spotřebitelů ve všech výše jmenovaných oblastech.

Nacházíme se v prostředí, kdy jsou evropská a severoamerická společnost vysloveně orientované na spotřebu a jsou zaplaveny množstvím výrobků. Vyspělost a pokrokovost jednotlivce jsou měřeny jeho vlastnictvím určitých předmětů, kterými se obklopuje.

Morální a funkční kvalita výrobků hrají stále menší roli. Jestliže design byl vnímán jako syntéza umění a techniky, dnes je syntézou estetiky módy, techniky a marketingových strategií. Prvořadá jsou hlediska vizuální, jejichž hlavním atributem je „změna“ a „novost“.

Gee Thomson ve své knize Mesmerization označuje tento stav termínem Neophilia – honbou za Novým (Rush for the New). „Po celé Evropě se každoročně představí přibližně 187 000 nových výrobků. Na internetu vznikne každou půlsekundu nový blog. Nejmocnějším impulzem západní civilizace je kouzlo moderního životního stylu, projevující se v jeho technologiích, výrobcích, domovech, zábavě, hudbě a architektuře. A je to tento univerzální sen, kterému dodávají energii takové pojmy jako „rychlejší“, „pohodlnější“, „novější“, které pohánějí univerzální mysl.

Potřeba permanentní sociální komunikace se stává dominantním jevem, máme obavy, abychom se neocitli mimo dění (FOMO – Fear of missing out).

Vývoj hmotné kultury je ovšem řízen svou vlastní mašinérií výrobce – značka – distribuce a tento systém uměle navyšuje hodnotu věcí a generuje spotřebu. Mocným pomocníkem jsou média a reklama.

V soukolí této mašinérie je designér, který je vystaven mnoha tlakům. Služba několika pánům je obtížná a v praxi je zkouškou odpovědnosti a morálky designérů.

Design se stal módním trendovým oborem a do svého výukového programu ho zařazuje stále větší počet odborných škol. Skutečnost, že je přitažlivý pro širokou vrstvu, zejména mladých lidí, je určitě pozitivní. Jsme svědky enormního rozmachu v této oblasti, motivující množství návrhářů rychle přinášet stále nové inovace a formy. Designéři tak nepřímo generují výše popsané spotřební tendence ve společnosti.

Na současné scéně jsme svědky příklonu ke konceptuálnímu přístupu k designu. Příběh, souvislosti vzniku, místa a jeho historie určují vizuální koncept díla.

Je otázkou, zda konceptuální tendence v designu nepovedou do slepé uličky, jak se tomu stalo u volného umění. Do popředí se dnes dostávají otázky větší individualizace výrobků ve vztahu k uživateli. S nástupem digitálních médií se technologické možnosti výroby radikálně mění a přesahují zaběhané principy hromadné výroby. Objevují se principy zcela nových systémů produkce i distribuce.

Pro mladé tvůrce jsou tradiční způsoby průmyslové výroby příliš pomalé a obtížně se zde prosazují se svými návrhy. Stávající organizace průmyslu je pro tuto generaci rigidní a neumožňuje experimentální výboje, protože firmy nejsou ochotné investovat do vývoje nových experimentálních technologií.

Aktuální je zájem o reinterpretaci řemesla ve smyslu znovunavrácení individuálního otisku tvůrce do výrobku. Tyto vývojové tendence jsou označovány různými termíny, například Avantcraft. Jde o zprůmyslnění unikátního kusu, který si podrží svoji originální identitu a přitom jej lze hromadně vyrábět. Předchůdcem této filozofie výroby byl Gaetano Pesce, který již v 70. letech 20. století zkoumal možnosti průmyslových výrobních procesů pro výrobu sérií neidentických kusů nábytku. 

Co se týče například plastických hmot v nábytku, vstřikování do formy (injection moulding) je dosud nejrozšířenější způsob výroby v nábytkářském průmyslu. Formy jsou však finančně velmi nákladné a tato technologie se vyplatí pouze při výrobě ve velkých sériích.

Mladí návrháři však hledají jiné cesty k realizaci svých vizí. Zkoumají materiály a jejich schopnosti transformace, mutování a biomechanické vlastnosti v nových konstrukčních souvislostech. Hledají výrobní postupy, které budou šetrné k přírodním zdrojům a nenáročné na energie. Přitom orientovat se v množství tradičních a nových materiálů je stále obtížnější. Počet existujících evidovaných materiálů přesahuje 5000 a toto číslo stále roste.

Nové přístupy k designu můžeme rozdělit na techniky a procesy řízené rukou LOW-TECH (jde o jednoduché přírodní postupy často realizované pomocí vlastních jednoduchých strojů) a na techniky řízené počítačem HI-TECH (výrobní stroje a technologie jsou řízeny počítačem).

Možnosti digitálního 3D tisku daly návrhářské práci nový rozměr a neuvěřitelně urychlily proces vývoje a prototypování. Nejčastěji frekventovanými jmény experimentátorů jsou Joris Laarman, Maarten de Celuaer, Jólan van der Wiel, Max Lamb, Dirk van der Kooij, Lionel T. Dean, Tomáš Gabzdil, Patrick Joun a mnoho dalších.

Objevují se principy zcela nových systémů produkce i distribuce založených na generativním designu – downloadable design. Bre Pettis, jeden ze zakladatelů společnosti MakerBot Industrie, označuje tyto principy demokratizace výroby za new industrial revolution.

Působím v oblasti navrhování nábytku více než třicet let, vyučuji na škole designu, a jsem tedy do této problematiky ponořen velmi hluboko. Hlediska individualizace výrobků jsou mi pochopitelná a blízká. Když ale přemýšlím o souvislostech míry uplatnění nových postupů navrhování s účastí uživatele, nejsem si jist, zda naše východiska, nás designérů, jsou správná. Profesionální deformace bývá totiž záludná.

Počítáme s předpokladem, že se lidé chtějí a budou stále více aktivně podílet a spoluvytvářet své bytové zařízení. Je tento předpoklad správný? Jsou tyto věci tím hlavním, co lidé řeší?

Možná tím hlavním, co lidé řeší, je jejich místo ve světě, ve světě, který je čím dál menší a složitější v důsledku globalizace. Lidé chtějí naplnit svůj život a být spokojeni se svou aktivitou v rámci své profese, rodiny a okolní komunity. V této souvislosti model aktivní participace na vzniku bytového prostředí nemusí fungovat.

Je na nás, designérech, abychom se při navrhování nábytku a jiných výrobků snažili o syntézu mezi formou, materiálem a technologií, které musí být šetrné k našemu životnímu prostředí. Naší úlohou je, neustále mít na zřeteli člověka a reagovat na jeho potřeby v našem měnícím se globálním světě.



zpět na seznam