Oblouk ve výrobě nábytku – srdeční záležitost

Autor: Branislav Mikitka

Ne každý výrobce zvládá technologie zaoblení v interiéru. Branislav Mikitka ze společnosti Design Factory si kdysi dávno vyvinul technologie vlastní a oblouky v interiérových prvcích se staly jeho srdeční záležitostí. Dovedla ho tehdy k tomu jedna zakázka, která ho přiměla naučit se vyrábět oblouk a zvládnout technologii výroby z plastu, umělého kamene i ze dřevěné překližky napařováním. Ale o tom vám více poví už on sám:

„Kde začít? Asi tak, jako skončila doba ledová, skončila v porevoluční době výroba ostrých hran.


Nové trendy oblouků jednoho dne rozpoutaly tlak na výrobce a hodně z nich najednou zůstalo stát polekaných někde v koutě a tajně doufalo, že tento vlak rychle přejede a vše se vrátí do starých kolejí.
Myslím si, že jen blázen nebo trendově zavedená výroba zkušená v oblasti oblouků a ohýbaného nábytku, jak je možné ho nazývat, si toho ani nevšimli. My jsme patřili k těm bláznům.

Ona technologie se pomalu ale jistě vyvíjela, avšak proč se pouštět do něčeho, co je třeba vyzkoušet a domyslet, řešit systémově metodou pokus-omyl. Ani zaměstnanci nemají rádi šoky a změny ve výrobě. Stálí zaměstnanci již tehdy nebyli pracovníky ve smyslu úderníků „a pojďme do toho!“.


My jsme měli obrovskou výhodu, že jsme pracovali s plasty, ohýbali jsme akryláty, PS desky, vakuově jsme plasty tvarovali a nesmím opomenout takzvaný zázračný materiál: drážkovanou MDF desku Topanform. Ačkoliv se to nezdá, tyto zkušenosti z praxe nám pomohly.Ale nechci se pasovat na mága v oblasti ohýbání, chci se tímto jen podělit o zkušenosti ze strastiplné cesty, kterou jsme museli překonat, abychom si směle mohli říci, že dokážeme vyrábět ohýbaný nábytek. To je ale vlastně nepravdivé označení, jsme tvůrci oblouků v nábytku. Tak trošku jsme vlastně „obloukáři“.


Vše to vlastně začalo, když nás oslovila renomovaná dánská firma, abychom pro ni vyvinuli přenosný kufřík na její produkty, kterých nebylo tolik, proto stačil kufřík. Kufřík se mi zdál dost nepřesným slovem, chtěl jsem pro ni vymyslet vlastně prezentační box. V té době jsme experimentovali s materiálem zvaným umělý kámen. Představoval tehdy výzvu: vyrábět z něj věci nejen hranaté ale dopřát jim i jemnost a oblouk. Navrhl jsem proto oblý tvar kufříku se speciálními zasouvacími deskami. Mělo to nespornou výhodu, že vysunutím desek zevnitř vznikla plocha namísto malého projekčního plátna i možnost předvést vzorky. Po prezentaci se vše mohlo zase elegantně zasunout do kufříku a odejít s ním. Zavírání kufříku tedy nebylo klasickým výklopem, ale na principu pístů v motoru jdoucích proti sobě.


Kufřík jsme úspěšně vyrobili z umělého kamene o tloušťce 6 mm, přičemž nám umožnil splnit hlavně tvarové a estetické požadavky, a vyhnuli jsme se tak problému s povrchovou úpravou. Vyvstal však jiný problém, a tím byla hmotnost kufříku. Začal jsem tedy uvažovat, jako výrobek odlehčit. Díky tomu, že jsem se pohyboval v oblasti výroby reklamy, napadlo mě, proč se škrábat přes hlavu, když to jde snadněji. Použil jsem naši starou klasickou MDF PS desku. A problém s hmotností byl vyřešen, přičemž tvarová identita byla zachována. Dokonce vstupní materiálové náklady byly 10x nižší. Po několika měsících užívání se nám však box vrátil na repsi, neboť PS deska nebyla zrovna barevně stabilní, ačkoliv výrobce tvrdil, že UV stabilizátor zaručí bílobílou na celý život. Tím, že se jednalo o PS, tedy známý extrudovaný polystyren, mechanické poškození nedalo na sebe dlouho čekat. Zakázka byla ohrožená a také skončila tak, jako když se vám vzdaluje cadillac na známé Route 66.


Nevzdával jsem se a stále jsem věřil ve „svůj tvarovaný designový box a nechtěl jsem se jako stvořitel jeho života vzdát. Při skleničce, tak jako vznikají všechny nápady, ať už dobré, či špatné, ať už živé nebo mrtvé, mě napadlo jiné uplatnění mého boxu – mobilní přenosná vinotéka – frajeřinka pro chlapy, kteří mají rádi vínko a nejsou ochotni stále absolvovat kvůli degustaci cestu do sklípku. Zároveň by to splňovalo i estetický zážitek. Ale díval jsem se tak na tento sněhově bílý útvar, zprvu těžký jako kámen, poté umělý jako laciný plast neodpovídající úrovni sortimentu, a vyplynulo mi jedině dřevo. To jsem ale netušil, na jakou cestu jsem se vydal…


Nejprve byl tvar boxu ze dřeva velmi oblý, pak jsme se trápili s povrchovou úpravou a nakonec se starou známou hmotností. Protože v té době jsme již na základě kopyta začali s vrstvením jednotlivých částí překližky a dýhy, po dvacáté vrstvě a v půlce díla mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Poprosil jsem tedy známého v lisovně překližek, aby mi daný produkt vylisoval, přestože jsem si uvědomoval, že ani tudy cesta nepovede. Nikdo přece nezastaví výrobu, kvůli nějakému bláznivému výlisku. Ve své zaujatosti dát tomu život jsem se ale stále nevzdával. Vždyť mám firmu a už od roku 1992 přesvědčuji svoje lidi, že naučíme stroje a nástroje dělat i to, co neumějí.


Někde, už ani nevím původ myšlenky, jsem přišel k takzvané italské topolové překližce. Vyrobili jsme hned tedy kopyto, resp. matrici a patrici a začali s pokusy s teplou vodou ve sprše. Formu jsme si upravili tak, aby měla dostatečnou hmotnost, potáhli ji vysokotepelně vodivým plechem a zkoušeli jsme – soustavně sprchovali překližku a lisovali. Nakonec se věc zdařila a hrdě mohu říci, že máme produkt lehký, pevný a užitečný. Po těchto útrapách při vývoji se potom technologie už lehko aplikovala do praxe jako základ nadstavby pro výrobu jakýchkoliv zaoblení, ať již kašírovaných plastem, stříkaných, nebo dýhovaných.


Dodnes úspěšně využíváme tento stylový prvek – zaoblení, který roky dával charakter například prodejnám značky Samsung, u mnohých klientů. Ostatně, vyzkoušejte sami!“

Design factory je společnost úspěšně působící v oblasti interiérové architektury a designu již hezkou řádku let. Pohybuje se ve světě prvotřídních technologií zpracování dřeva, plastů, hliníku, vakuového tvarování, ohýbání, dokonalých povrchových úprav, stříkání a polepů.
www.design-factory.sk



zpět na seznam